RASA JAKO RASISTICKÁ KONSTRUKCE
Ke svému referátu jsem si zvolil interpretaci článku Gerlindy Šmausové – „Rasa“ jako rasistická konstrukce – z časopisu Sociologický časopis č. 4, 1999
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Gerlinda Šmausová se v článku – „Rasa“ jako rasistická konstrukce – zabývá vysvětlením a objasněním pojmu „rasa“ ve formě „ jazykové hry“ a tím, jaké funkce splňuje každodenní rasismus v současném politickém diskursu (rozepři, rozmluvy). Odvolává se na různá vysvětlení pojmu „rasa“, používaná v lidské populaci ať z vědomé, či nevědomé znalosti významu tohoto pojmu. Přibližuje názory různých vědců (antropologů, sociologů, přírodovědců), i politiků, kteří ve svých spisech použili a vysvětlovali pojem „rasa“, a poukazuje na jeho dopad v praktickém životě lidské populace.
V úvodní části článku poukazuje G.Šmausová na to, že se běžně používá pojem „rasa“ z biologické antropologie k odlišení společenských skupin, ale zároveň upozorňuje, že tento pojem je výhradně „společenskou konstrukcí“ (tj.pojmem vytvořeným společností bez konkrétní podstaty), který vychází z mylného předpokladu biologické existence lidských ras. Jednotlivým skupinám se pak přiřazují různá privilegia bez své podstaty.
Podle G.Šmausové lze říci, že „konstrukce rasy je rasistickou konstrukcí“ (což je dále v článku objasněno) a použití výrazu „rasa“ je nutné v sociálních vědách odmítnout. A v politicky demokratické společnosti je i politicky nekorektní odvolávat se na existenci ras, existenci rasových konfliktů a problémů, když jde jen o konflikty a problémy rasistické. Doporučuje, aby samy společenské vědy tezi o biologické neprokazatelnosti lidských ras převzaly do svého diskursu.
Druhá část se zabývá kritikou biologického pojmu „rasa“. Z biologického hlediska se výrazu „rasa“ už nepoužívá, ale společenské vědy se opírají o vědce, kteří jsou si vědomi vztahu mezi „přírodními jevy a jejich sociálním smyslem“. Tím se odlišují od těch, kteří zákonitosti přírody a společnosti směšují. Jak dokládá G.Šmausová, pojem „rasa“ zavedl do biologie Georges Buffo v roce 1749, kdy lidstvo rozdělil do šesti ras podle biologicky nevýznamných vnějších znaků, z nichž některé by se dnes považovaly za kulturní. Například Ashley Montanu, podle G.Šmausové, vnímá pojem „rasa“ taky jako biologický pojem, který byl zaveden koncem 18.století, kdy se začal formovat protest proti otrokářství. Tehdy výraz „rasa“ byl ražen individui a skupinami, které měly ve vztahu ke zkoumaným populacím nadřazené postavení, a to nezávisle na tom, jestli se jednalo o otrokáře nebo abolicionisty (bojovali za zrušení podmanění jiných „ras“ ). Biologické vlastnosti tak vedly k domněnce o přirozené méněcennosti těchto skupin, než jak to badatelé prezentovali.
Ani v 19.století nedošlo k myšlenkovému posunu. Po roztřídění flóry a fauny byla potřeba zařadit nějak i člověka do evolučního vývoje, tak se lidstvo roztřídilo do různých kategorií podle vnějších vlastností (pigmentace kůže a tvaru lebky), aniž by se zdůvodnilo, proč zrovna tyto znaky se stanou základem rasového třídění.
Přes variabilitu vnějších fyzických znaků lidských skupin nelze odhalit rozdíly, které by bylo možné označit za podstatné a učinit takovou objektivní kategorizaci lidstva. G.Šmausová zde připomíná názory brněnského antropologa Jana Beneše v souvislosti s vytvořením koncepce procesu „myšlenkové socializace přírody“ , která ve své 1. fázi zahrnovala proces naturalizace společnosti – nevědomé uplatňování společenských zákonitostí na přírodu (např. Darwinův koncept „přežití nejschopnějšího“) a ve 2. fázi přenášení poznatků získaných studiem přírody do společnosti. Tím se v určení „podrodů“ lidského rodu v představě o evoluci vynořila myšlenka „bílé rasy“ západních společností jako vrchol evoluce. Ale i západní populace však obsahuje mnoho nejednotných vnějších znaků, což vedlo zase jen k různým klasifikacím. Další myšlenkou v evolučním procesu byla myšlenka rozlišit rasy pomocí genetické struktury, která by ovšem vyloučila zásah odlišných jednotlivých genů členů jiných skupin a tím by zachovala určité společné vnější znaky skupiny. S takovýmto názorem polemizuje Cavalli-Sforza. Ovšem ani toto není krokem k vysvětlení klasifikace společnosti (skupin). Jak dokazuje Montanu, podle G.Šmausové, Židé se udrželi jako zvláštní lidská skupina i přes značné odchylky somatických (tělesných) vlastností jejich členů, podmíněných biologickým křížením s různou okolní populací ne zachováním egoistických genů, ale udržováním sociální a kulturní identity.
Pro složitou genetickou strukturu lidského organizmu nelze jednoduše určit, které genetické odchylky a jaké jejich shluky mají být považovány za hlavní. Dosavadní výzkum došel k závěru, že územní proměnlivost znaků je na sobě nezávislá a že tedy neexistuje žádné přirozené dělení populací podle vybraného komplexu znaků. Toto potvrzuje i Jan Beneš.
G.Šmausová rozvádí tuto myšlenku tím, že musí být snaha sociálních věd vysvětlit, jak je možné, že tak povrchní znak, jako je barva kůže, je spojen s nesmírnými sociálními důsledky. Společenské vědy se místo „rasami“ musejí zabývat „společenskou konstrukcí ras“ , funkcí rasismu při obhajobě privilegovaných pozic anebo jako poslední záštity skupin, ohrožených hospodářskou a politickou marginalizací (postavením na okraji společnosti). Dále se musejí zabývat i politickým tolerováním rasismu v rámci celkového kulturního, hospodářského a politického stavu společnosti.
Ve třetí části článku G.Šmausová charakterizuje „rasu“ z hlediska naturalistického myšlení a rozebírá psychickou a sociální funkci rasismus. Jak už bylo výše uvedeno, myšlenka tzv. naturalizace následně uplatňuje přírodovědecké popisy na společnost (odkazy na přírodu často jen ilustrují vlastnost zvířat, kterou chtějí vědci převést na lidskou společnost – vzorem je i chování různých zvířat). Naturalismus neuznává historii lidského rodu, tím popírá hlavní vlastnosti člověka – schopnost transformace (přeměny) sebe a svého světa a vytváření specificky lidských vztahů mezi jedinci, které nejsou vztahy přírodními, ale vztahy, které vždy podléhají morálnímu posuzování.
Podle G.Šmausové je naturalistické myšlení rozšiřováno v dobách, kdy určité skupiny potřebují zdůvodňovat nespravedlivé společenské vztahy mezi lidmi. A odkazuje na myšlenku Stuarta Halla, že rasy nikdy nebyly chápány jako multikulturní rozlišení lidských skupin, ale jako hierarchická kategorizace, na jejímž vrcholu stojí „bílá rasa“. Ostatní tzv. „barevné rasy“ stojí blíže přírodě a vykazují „zvířecí“ vlastnosti. Jsou většinou předurčeny k práci.
Povinností vědců je toho hledisko vyvracet.
Z pohledu dalších autorů, např. Theodora Adorna, Donalda Balla, Georga Meada přináší G.Šmausová jejich pohledy na skutečnost, že „rasy“ představují diskriminační sociální konstrukce jako určité společenské kategorie, což opravňuje označit tuto praxi jako rasismus. Ten vyplývá z toho, jak rychle a snadno uspokojuje lidskou zvídavost o původu a variabilitě lidských druhů, ale také ze sociálně psychických potřeb (tj. ovlivnění tělesnými znaky, kulturními znaky – tetování, vous, dlouhé vlasy, oděv, symboly, extrémní vlastnost pro celou skupinu). Tak se vytváří rasistický předsudek či stereotyp. Většina průměrných lidí má málo možností zpředmětnit svůj význam (identitu), proto přistupuje k psychoanalytickému procesu projekce – odštěpuje nežádoucí vlastnosti od vlastní osobnosti a promítá je do druhých. A my (naše skupina) se tak vidíme jen v „dobrém světle“. S touto projekcí je spojena i narcistická projekce zodpovědnosti za vlastní neúspěchy. Zchudlé vrstvy obyvatelstva zpravidla připisují vinu za svoje postavení „cizím“ skupinám (rasám, přistěhovalcům, uprchlíkům, mafiím – odtud vychází pojem xenofobie). Podle jejich názoru by se jim dařilo lépe, kdyby jim „cizí“ neubírali životní šance, i když „cizí“ nejsou příčinou neúspěchu, ale v konfliktu se jim ze strany strádajících (za podpory vlády) připisuje role „obětního beránka“.
G.Šmausová hovoří o tom, že v boji proti rasismu by bylo prospěšné, kdyby psychologický poznatek o podstatě a funkci projekce umožnil poznávací proces o stavu vlastní skupiny. Ukázalo by se, že příčinou nežádoucích sociálních stavů není existence jiných etnických skupin, ale problémy v hospodářské a politické sféře národního i mezinárodního kontextu. Psychické projevy rasismu v každodenní praxi jednotlivců se nutně opírají o skutečnou existenci společenských skupin se zvýhodněným nebo ztíženým přístupem ke společenským statkům. Proto není možné redukovat rasismus na kategorii individuálních předsudků ani na kulturní konstrukci. Jedná se vždy o strukturální společenský jev založený ne na rasové, ale na rasistické diskriminaci. Biologického pojmu „rasa“ se používá tam, kde by byl spíše na místě sociologický pojem „kasta“(zřízeny jako bariéra proti sexuálnímu směšování vládnoucí vrstvy s nižšími vrstvami – tím se znemožnil sociální vzestup ostatních kast), ale tento pojem by zřetelněji prozrazoval pravou funkci rasistické kategorizace lidských skupin. S odkazem na Hegera a další vědce G.Šmausová dokazuje, že sociální funkcí konstrukce ras v rasistickém diskursu je exkluze (výlučnost) jedněch (cizích) a integrace (sjednocení, spojení) druhých skupin (vlastních). Pro označení identity vlastní skupiny a odlišnosti cizích jsou k dispozici další pojmy – kultura, etnikum, národnost, národnost, příslušnost, ale ani tyto pojmy samy o sobě negarantují zachovávání všeobecných lidských práv oproti naturalistickému výrazu „rasa“. V závěru třetí části jsou rozvedeny myšlenky autorů o tom, že i v rámci „bílé rasy“ jsou rozdíly. Na jedné straně „sociálně nižší vrstvy“ bílých a „elity“ bílých. Materiální situace „sociálně nižších vrstev“ bílých s „barevnými“ vrstvami ukázalo, že jsou neméně diskriminovány. Jen symbolická hodnota bílé barvy kůže tvoří předpoklad jejich zdánlivě vyššího statutu a integrace do „bílé“ společnosti..
Otázkou zůstává, proč by se měl těmto vrstvám jejich rasismus vyvracet, když by to vedlo k poznání pravých souvislostí (jejich oprávněnému přístupu ke statkům – majetkovým hodnotám).
Čtvrtá část (závěrečná) shrnuje myšlenky o rasismu ve společnosti. Rasismus se jako předsudek udržuje jen tehdy, když je podporován skupinami, kterým je dána moc – legislativy (zákonodárná), exekutivy (výkonná) a jurisdikce (soudní) – tj. vlády berou na rasismus ohled. Podpora rasismu v zájmu vlastní skupiny zcela odporuje duchu demokratických režimů, které vycházejí ze svobody, rovnosti a solidarity všech lidí. Rasismus pomáhá odvracet pozornost od nedostatečného stavu a rozvoje ekonomiky a neúspěšného politického řešení tohoto problému. Přísluší takovým skupinám, jež nemají prostředky, kterými by přinutily vládu zabývat se jejich problémy. Proto svůj hněv a akce obrací ke skupinám, které stojí sociálně a ekonomicky níž než ony samy. Rasismus hájí jen úzce egoistické zájmy jedinců.
G. Šmausová v úplném závěru hodnotí vlnu rasismu v Čechách namířenou proti Romům. Společnost se nachází v anomickém stavu (názorové dezorientaci), který už popsal Robert Merton. K příznakům anomického stavu patří (1) dojem členů společnosti, že jejich potřeby jsou politickým vůdcům lhostejné, (2) že společnost postrádá řád, takže není možné v ní spolehlivě plánovat vlastní budoucnost, (3) pocit, že se uskutečnění životních cílů neustále vzdaluje, (4) že uniká životní smysl, (5) přesvědčení, že se nelze spolehnout ani na nejbližší sociální okolí.
Absence rasismu za totalitního režimu se někdy interpretuje jako jedna z mála jeho předností. Ale rasismus jen zůstal v latentním stavu (skrytém), protože existoval silný vnější nepřítel – konstrukce „rasy“. Ostatní hony na bývalé členy komunistické strany, spolupracovníky státní bezpečnosti, disidenty a emigranty společnost potenciálně rozpolcují. Rasismus je funkcionální jen pro elity, pro sociálně slabé skupiny je neúčinným prostředkem, protože váže energii na destruktivní aktivity (ničivé, zhoubné) tam, kde by bylo třeba společenských konstruktivních řešení.
-----------------------------------------------------------
Autor : Martin D. - 1.12.2005
