HORATIO NELSON
Život
Nelson Horatio, (*29.9.1758 – †21.10.1805), jeho plný titul byl viceadmirál Whitea Horatio Nelson, od roku 1798 - Baron Nelson Nil (baron nilský), od roku 1798 - Duke Bronte (vévoda z Bronte - titul od neapolského krále), od roku 1801 - 1. vikomt Nelson Nil (vikomt Nelson) a britský admirál (jmenován v roce 1801). Kromě toho byl i rytíř velkého kříže St. Ferdinand (svatého Ferdinanda) a rytíř Říše pohovky.
Horatio Nelson se narodil v Burnhamu Thorpe v Anglii v části Norfolk a byl synem venkovského faráře Edmunda Nelsona a Catherine Nelsonové. Byl jejich šestým dítětem z jedenácti. Jeho matka však zemřela, když malému Horatiovi bylo devět. Získal jen základní vzdělání na gymnáziu v North Walsham a Norwich. Když mu bylo dvanáct, nechal se zapsat do britského královského námořnictva.
Námořní kariéra
Jeho námořní kariéra začínala 1.ledna 1771, když jako námořní podporučík velel válečné lodi Raissonable. V roce 1777 získal hodnost nadporučíka a účastnil se bojů na britské straně v bojích proti americké revoluci. Ve dvaceti letech roku 1779 se stal námořním kapitánem a svůj první rozkaz vydal na fregatě Hitchenbroke. Je zajímavé, že Nelson do konce života trpěl chronickou mořskou nemocí. V roce 1781 se zapojil do akce proti španělské pevnosti San Juan v Nikaraguii. Úspěchy zahrnutá úsilí ještě více poškodila Nelsonovo zdraví, a proto se po více jak roku vrátil do Anglie. Potom byl odvelen do Albemarle, kde pokračoval v bojích proti rebelům v americké revoluční válce až do oficiálního konce v 1783. Tehdy se Nelson setkal s Fanny Nesbitovou, vdovou, kterou si vzal 11.března 1787.
Později sloužil také v Západní Indii (1784 - 1787). Od roku 1793 se účastnil bojů proti napoleonské Francii, při kterých přišel roku 1794 ve společné akci u Calvi na Korsice o oko, poté i o část pravé ruky (bylo to 1797 u španělského Cádizu). Roku 1797 byl za své zásluhy jmenován kontraadmirálem. V srpnu 1798 zničil francouzské loďstvo u Abukiru. A získal tak Velké Británii námořní převahu ve Středozemním moři. Právě v období let 1798 - 1800 také krutě potlačil v čele anglické eskadry republikánské hnutí v jižní Itálii a dosadil zpět na trůn neapolského krále. Po porážce francouzského loďstva u Egypta v roce 1798 se stal pro Britanii národním hrdinou. Po vítězství nad Francouzi v bitvě u Malty roku 1800 a Dány u Kodaně v roce 1801 se pro neshody s parlamentem pro aféru s lady E. Hamiltonovou (*1765 – †1815) stáhl do ústraní. U Nelsona se tak začala střídat období ústraní a námořních povinností. V roce 1805 byl povolán jako národní hrdina do čela anglického válečného loďstva. Úspěšně pak vedl anglické válečné loďstvo v několika námořních bitvách v období protinapoleonských válek. V roce 1805 potvrdil nadvládu Británie na moři vítězstvím nad spojeným francouzsko - španělským loďstvem císaře Napoleona v bitvě u Trafalgarského mysu nedaleko Španělska.
Tehdy před bitvou pronesl k námořníkům památná slova : " Anglie očekává od každéh, že bude konat svou povinnost." (viz níže) ad/ 2
Bitva u Trafalgaru
Bitva u Trafalgar byla nejvýznamnější námořní bitvou „napoleonských válek“ a rozhodující námořní bitvou 19. století a byla poslední velkou bitvou plachetnic a do té doby nejdůležitějším vítězstvím v historii britského královského loďstva. Vítězství v bitvě u Trafalgaru podle historiků zachránilo Anglii před Napoleonovou invazí, britské královské loďstvo se na dalších 100 let ujalo námořní nadvlády. Anglie tak ovládla svět a rozšířila svou říši a vliv až do Indie, Kanady, Hong Kongu a Singapuru.
Až do bitvy u Trafalgaru existovala jediná strategie vedení námořní bitvy. Válečné lodě se stavěly do dlouhých řad (proto tzv. řadové lodě). Při útoku tak proti sobě stály vždy dvě rovnoběžné řady lodí. Každá jedna loď měla svého jednoho protivníka a bitva probíhala tak, že na sebe vzájemně pálily jednu dělovou salvu za druhou. Nelson se rozhodl tuto starou tradici zbořit.
Nelson byl nejzkušenější a nejúspěšnější velitel královského loďstva té doby. Svým překvapeným námořním kapitánům předložil zcela novou strategii vedení námořní bitvy – Nelsonův chvat. Ten spočíval ve snaze získat bojovou převahu tím, že se flotila zaměří na jediné místo nepřátelské bojové linie a prorazí ji nejrychleji, jak bude možné. Proto Nelson navrhl zaútočit ve dvou kolonách, které se pohybují kolmo k nepřátelské řadě, rychle rozdělit nepřátelské linie na menší části a jednotlivě je zničit. Jedna část měla být zničena polovinou anglické flotily, zatímco druhá polovina flotily měla bránit zbytku nepřátelského loďstva zasáhnout do boje. Tato změna měla navždy změnit způsob námořního boje.
A tak v rozporu s převládající taktikou dlouhých bitevních linií Nelson rozdělil svou flotilu na dvě divize a vedl je blízko sebe kolmo do chřtánu nepřítele. Bitva proběhla přesně podle jeho plánu. Nelson u Trafalgaru velel královskému námořnictvu ze své admirálské vlajkové lodi Victory, když byl smrtelně zraněn střelou francouzského ostřelovače z francouzské lodi Redoutable, které velel kapitán Jean Lucas. Osudný výstřel vyšel odněkud z lanoví francouzské lodě. Zasáhl Nelsona asi ve 13:15, právě když byl na velitelské palubě s kapitánem Thomasem Hardym. Těžce zraněný viceadmirál byl přenesen do kajuty hluboko v podpalubí. Před svou smrtí se ještě dozvěděl, že bitva skončila vítězstvím jeho flotily - 21. října 1805.
Britské ztráty byly velké. 449 mrtvých a 1 241 raněných. Z 27 britských lodí ale nebyla žádná ani potopena ani zajata. Z 33 nepřátelských lodí jich bylo během bitvy 18 zajato nebo zničeno.
Když se Británie doslechla o tom, že ve vyhrané bitvě u španělského mysu Trafalgar zemřel i jejich admirál Horatio Nelson, byl šok z této zprávy snad větší než radost z velkého vítězství. Jeho tělo bylo uchovávané v sudu brandy a dopraveno do Londýna, kde se Nelsonovi dostalo pak státního pohřbu a byl pohřeb v Katedrále sv. Pavla.
Vztah
Nelson se zamiloval v Neapoli do Emmy Hamiltonové 1/, s kterou se později odebral do Anglie, aby mohli spolu žít veřejně. S Emmou Hamiltonovou měl Nelson nelegitimní dceru Horatiu. Veškerá dědická práva přešla na jeho pravé příbuzné. Nelsonův bratr William Nelson (1757 – 1835) zdědil Nelsonovy dědičné tituly (vikomt Nelson Nil, Baron Nelson Nil, a vévoda Bronte v Sicílii),Williamova dcera Charlotte Marie (1787 – 1873), manželka Samuela Hooda, 2d barona Bridport (1788 – 1868), se stala vévodkyní Bronte v Sicílii, zatímco hrabství a hodnost barona přešli na synovce Williama Thomase Boltona (1786 – 1835), který převzal i jméno : Nelson.
Současnost
Nelson byl známý svou značnou schopností vdechnout a vydat z jeho mužů to nejlepší, což vedlo k pojmu : “Nelsonův dotek”. Byl slavným, ale i zatracovaným jako živý, ale po jeho smrti byl obdivován jako téměř žádný jiný vojenský velitel v britské historii (jeho jediní vrstevníci byli vévoda Marlborough a Nelsonův současník, vévoda Wellington).
Nelsonova loď Victory je v jihoanglickém přístavu Portsmouth vystavena v suchém doku a v jejích prostorách se pořádají různé akce. Nelson byl zbožňován britskými námořníky a celým národem do té míry, že je dodnes považován za největšího britského vojevůdce všech dob., jak už je výše uvedeno. O admirálu Nelsonovi bylo sepsáno asi 1300 biografií. Většina z nich nezastírá i temné stránky jeho osobnosti, avšak kultu Nelsonovy osobnosti to nijak neškodí. Admirál Horatio Nelson je jednou z nejoslavovanějších a nejbarvitějších postav celých britských dějin.
Monumentální Nelsonův sloup vévodí Trafalgarskému náměstí v Londýně, které vzniklo v letech 1829 – 1851 podle návrhů Charlese Barryho. Svým názvem připomíná vítězství admirála Nelsona nad francouzsko-španělskou flotilou u španělského mysu Trafalgar. Sloup je 56, 34 m vysoký a byl postaven v letech 1840 – 1843 podle návrhu Williama Railtona. Na korintském sloupu 2/ stojí 5 m vysoká postava Horatia Nelsona. Podstavec zdobín bronzové reliéfy ilité z ukořistěných francouzských děl. Znázorňují scény ze čtyř Nelsonových bitev. A to bitvy u Abukiru (1798), z bitvy z Kodaně (1801), z bitvy u St.Vincent (1797) a z bitvy u Trafalgaru. Reliéf znázorňuje admirálovy poslední chvíle a výrok: „ England expects every man will do his duty“3/ Čtyři obtrovští lvi na obrubách jsou dílem Edwina Landseera z roku 1868. Oba vodotrysky byly postaveny až roku 1948 podle návrhu Sira Edwina Lutyense.
………………………………………………………………………………………………….
1/ mladá manželka postaršího britského velvyslance v Neapoli
2/ podle vzoru sloupořadí chrámu Mars Uthor v Římě
3/ " Anglie očekává od každého, že bude konat svou povinnost."
Použitá literatura :
1. Turistický průvodce – Londýn : Gemini, Bratislava 1992
2. Malá československá encyklopedie – Praha, Academia 1986
3. Encyklopedie historie světa – Praha, Ottovo nakladatelství, 2001
4. Sochrová Marie - Dějepis v kostce II pro SŠ, Praha, Fragment 1998
---------------------------------------
Autor : Martin D. 30.8.2006
