PLATON

PLATON : OBRANA SOKRATOVA 

1. Úvod

     Jelikož se nedochovaly žádné Sokratovy spisy, dovídáme se o něm z děl Platona. To přináší i různé dohady a výklady Sokratových myšlenek. I když v samotné Obraně Sokratově vystupuje Sokrates, domníváme se spíše, že je zde pojat jako mluvčí Platonových myšlenek. Je pravděpodobné, o čemž hovoří historikové – filozofové, že se Sokrates skutečně sám hájil před soudem z nařčení a osočování jeho osoby.

     V „Obraně“ podává Platon v osobitém pojetí tři řeči, které pronesl sedmdesátiletý Sokrates před athénským soudem roku 399 př. Kr. V nich se Sokrates hájí jednak proti dřívějším, jednak proti současným žalobám a žalobcům.

2. Sokratova obrana – řeč první

     V první řeči se Sokrates brání proti nařčení, že je výmluvný člověk. Souhlasí s tím, ale v duchu, že mluví pravdu a ne ve způsobu své řeči. Maltos ho obviňuje: „ Sokrates se viny dopouští a darebně jedná, že zkoumá věci pozemské i nebeské, z nepravosti dělá právo a také jiné tomu učí.“ 1/ (str. 16) Sokrates se však nepovažuje za člověka, který se takovými věcmi zabývá a byl by rád, kdyby to sám dovedl. On si vědom toho, že získal tuto pověst (pomluvu) za to, že oplývá jakousi „moudrostí“. Za moudrého byl prohlášen delfským bohem Chairefonem v Delfách. Sokrates o tomto výroku přemýšlel, co tím bůh chtěl říci. Proto navštěvoval „ moudré“ lidi, o nichž se to říkalo. Ale v rámci debaty jim dokazoval, že nikdo není moudrý, i když si to o sobě každý myslí. „ Ani já ani on nic kloudného nevíme, ale on si myslí, že něco ví, ačkoli neví nic, kdežto já, jako nic nevím, tak si ani nemyslím, že vím to, čeho nevím.“ 2/ ( str.22).

     Jednoduše řečeno, podle Sokrata žádný člověk všechno neví, takže nemůže o sobě prohlašovat, že je moudrý.

     Sokrates poznal, že ani politici, ani básníci či řemeslníci neoplývají moudrostí. Jen jeho zkoumání „moudrosti“ mu nadělalo nepřátele a pomluvy na jeho osobu. A přitom je usvědčoval jen z jejich nevědomosti. Tak prokazoval službu bohu. Protože podle Sokrata je moudrý jenom bůh a lidská moudrost má malou cenu nebo vůbec žádnou.

3. Sokratova obrana – řeč druhá   

     Druhá žaloba zněla: „Sokrates – je vinen tím, že kazí mládež a nevěří v bohy, v něž věří obec, nýbrž v jiné, nové síly daimonské.“ 3/ (str. 31) Žaloby podali Meletos, Anytos, Lyon.

Dialog mezi Sokratem a Meletem je veden na rozdílu kdo kazí a kdo polepšuje mládež. Z dialogu vyplývá, že Meletos obviňuje samotného Sokrata ze všech neřestí vůči mládeži, kdy ji úmyslně kazí. Sokrates se obhajuje tím, pokud kazí mládež, děje se to neúmyslně, a takovýto člověk má být poučen a napomenut, aby přestal takto činit a ne být souzen. Dále vytýká Maletovi, že ho obviňuje „ patrně tak, že ji učím nevěřiti v bohy, v něž věří obec, nýbrž v jiné, nové síly daimonské?“ 4/ (str. 36) Sokrates věří v bohy, ale v jiné než obec.A bere tak Meletův výrok jako hříčku : „ Je vinen Sokrates tím, že nevěří v bohy, ale že věří v bohy.“ 5/ (str. 41) Sokrates potvrzuje svůj názor tím, že věří-li v daimonské síly, věří v daimony, tedy v bohy nebo syny bohů.

     Zobecněním Sokratova sporu a Meletem je výrok : Proč by měl tedy učit mládež něčemu, kdyby sám tomu nevěřil.

     Sokrates se nebojí ani smrti, ke které ho Athéňané odsuzují, neutíká. Jeho útěk před smrtí by znamenal zradu sebe sama, zradu práce, kterou koná a kterou by nikdy neopustil, i kdyby mu nabídli svobodu s podmínkou vzdát se své práce. „ …nepřestanu filosofovati a vás napomínati.“ 6/ (str. 48) „…nebudu jednati jinak, ani kdybych měl stokrát zemříti!“ 7/ (str. 50)  „ Vždyť nikdo neví, není-li snad smrt pro člověka vůbec největším dobrem, a přece se jí lidé bojí, jako by určitě věděli, že je největším zlem.“ 8/ (str.46)

     Proč by se měl člověk bát smrti, když neví, co smrt přináší, ani neví nic o posmrtných věcech. Vždyť zatím nikdo nevyvrátil ani nepotvrdil existenci posmrtného života.

     Dále v obraně Sokrates ubezpečuje Athéňany, že udělají chyby, pokud ho odsoudí, protože od je seslán od boha (určila mu to věštba), aby pečoval jednotlivě o jejich prospěch bez odměny a přitom zanedbával svou domácnost.

     Sokrates nikoho nekazil, kdyby kazil mládež, museli by tito mladí muži stát na jeho straně, protože by byli také „ zkažení“ jako on.  

4. Sokratova obrana – řeč třetí

     Třetí řeč je vedena v době, kdy je Sokrates odsouzen k smrti během jednoho dne (což Athéňanům vytýká). Sokrates se podivuje nad poměrem hlasů pro a proti. Od Athéňanů dostal trest smrti a sám pro sebe za svůj život navrhuje trest – stravování v prytaneiu (jako člen výboru svolávající radu a sněmy), nebo žalář, peněžitou pokutu, vyhnanství. Ale nechce uniknout smrti za cenu jakéhokoli vyjednávání. Ztratil by tak svou čest. V závěru dává věštbu těm, kteří hlasovali proti němu – „ Vždyť myslíte-li, že zabíjením lidí zabráníte tomu, aby vám nikdo nevytýkal nesprávný způsob života, nedobře usuzujete...“ 9/ (str. 79) Končí úvahou o smrti: „Pakli však je smrt jakýmsi přestěhováním odtud na jiné místo a je-li pravda to, co se praví, že tam jsou pohromadě všichni nebožtíci, co by pak mohlo býti nad to lepšího, soudcové?“ 10/ (str. 82) a vyzívá je, aby oni se zachovali k jeho synům v dospělosti tak, jak on k nim (budou-li se starat více o peníze a jiné věci než o ctnost, myslet o sobě něco, co nejsou, nestarat se o to, oč by se měli starat).

     Žádná zloba, zášť jednoho člověka nezmění toho druhého, pokud on sám sebe nezradí a udrží si svou čest. Potvrzení již zmiňované myšlenky o posmrtném životě, který nikdo nevyvrátil ani nepotvrdil.

--------------------------------------------------------------------------------------------- 

Literatura : Platon : Obrana Sokratova. 1.vydání, Lyra Pragensia, Praha 1970

Odkazy : 1 – 10 tamtéž

----------------------------------------------------------------------------------------------- 

!!! hlavní myšlenky (osobní zobecnění) tučně  

-----------------------------------------

Autor : Martin D.  12.11.2005