ALŽBĚTA I.
Alžběta, anglická královna: "Nejtěžší je vládnout své svému srdci"
Alžběta I.
Říkalo se jí panenská královna. Porazila neporazitelnou španělskou flotilu. Několik let jí hrozila smrt, nebyla údajně dcerou svého otce, a i když její život byl úzce spojen i se sestrou Marií, přesto nastoupila na trůn a vládla Anglii téměř půl století.
Alžběta I. – dětství
Alžběta Anglická přišla na svět 7. září roku 1533 do nehostinné doby. Její otec, anglický král Jindřich VIII. založil novou církev, aby se mohl oženit s její matkou Annou Boleynovou. V té době měl již dceru Marii z prvního manželství a nějaké levobočky (například Fitzroye). Od Anny potřeboval mužského dědice. Když se narodila holčička, Jindřich VIII. se prý rozvzteklil. Pak ji chtěl pojmenovat také Marie, aby tak nahradila starší sestru nejen v následnictví. Děvčátku nakonec dali jméno Alžběta.
Starší Marie byla skutečně otcovým výnosem z dědictví vyškrtnuta a stala se pouhou dvorní dámou své sestry, která byla ještě nemluvně.
Jindřich si brzy zvykl, že má zase dceru, a začal s ní nakládat, jak bylo na královských dvorech zvykem. Už v příštím roce jí hledal ženicha, měl se jím stát třetí francouzský princ. Jednání však byla po roce zastavena - kvůli Jindřichovým rozporům s Římem a papežem. Malá Alžběta tak vyrůstala jako královská dědička a všichni okolo čekali, až její matka porodí králi syna. Ten však nepřicházel. Anna Boleynová se zatím nemusela ničeho obávat. Dokud žila její předchůdkyně Kateřina Aragonská, nic jí nehrozilo. Kdyby se s ní král rozešel, musel by se totiž vrátit ke Kateřině. Ta ovšem na počátku roku 1536 zemřela. A když Anna vzápětí znovu potratila, králi došla trpělivost. Nechal Annu odsoudit za krvesmilstvo a popravit.
Důsledky pro malou Alžbětu byly kruté. Král se znovu oženil, tentokrát s Janou Seymourovou. Alžběta byla prohlášena za nelegitimní, ba dokonce se začalo uvažovat, že není královou dcerou. Ovšem král zatím pořád neměl jiné dědice než ji a Marii. Takže Alžběta nebyla ani vyhnána ode dvora, ani oficiálně vyděděná. Nezměnilo se to ani o rok později, když se Janě Seymourové narodil syn Eduard. Celé dětství tak ubíhalo ve střídavé oblibě a dočasném zavržení. Vztah Jindřicha k mladší dceři Alžbětě byl ovlivňován jeho současnými manželkami a jejich příbuzenskými vztahy. Jindřich neměl ve zvyku se příliš zaobírat svými potomky, a to ani v kladném smyslu, ani v záporném. Kromě krátké epizody po Alžbětině narození se svých dětí nezříkal, nevyháněl je, nevyjímal z dědictví. Eduard dorůstal v křehkého chlapce, kterému nikdo neprorokoval příliš dlouhý život, a tak byly Marie s Alžbětou pořád důležitými dědičkami koruny.
O Alžbětu se po materiální stránce Jindřich VIII. vždy postaral, ale nechával ji žít s vychovatelkami a guvernantkami. Především Kateřina Ashleyová mezi nimi hrála významnou úlohu. Stala se Alžbětinou první učitelkou, dokud princezna nezačala studovat s mladým Eduardem a nakonec i sama. Alžběta se učila poměrně dobře, aspoň na tehdejší dobu. Ovládla šest jazyků a všemi mluvila obstojně. Vynikala v krasopise, což bylo umění v té době velmi ceněné. Nejvýraznějším rysem její povahy v dětství však bylo, poněkud paradoxně, sebeovládání. Alžbětu vedli v tomto směru velmi přísně - věřilo se totiž, že zdědila špatné sklony své matky, které je třeba potlačit. A tak byla dítě neprůbojné, klidné, střídmé (střídmá a skromná v jídle zůstala na rozdíl od svého otce po celý život).
První vážná krize Alžbětina života přišla po smrti jejího otce, kdy už vládl malý
Eduard VI.. Alžběta tehdy žila u své nevlastní matky Kateřiny Howardové a jejího druhého muže Thomase Seymoura. Po Kateřinině smrti se šeptalo, že mezi Alžbětou a Thomasem existuje vztah, dokonce se šuškalo o svatbě. Jenže Alžběta se nemohla vdát bez souhlasu královské rady - v podstatě svrchované vlády. Seymour se pokusil získat tento souhlas násilím. Výsledkem bylo zatýkání, obvinění z velezrady a v roce 1549 poprava.
Vzápětí pozval Eduard VI. svou sestru ke královskému dvoru. Přišlo Alžbětino velké vítězství. Malého bratra okouzlila mnohem více než jejich starší sestra Marie. Mimochodem, ve stejné době se jeho rádcem stal mladý Dudley.
Alžběta I. – mládí
Když Eduard v roce 1553 umíral, zanechal závěť, která Marii i Alžbětu z dědictví vylučovala (byla na něm vynucena už v nemoci), ale lidem oblíbená Marie vyvolala vzpouru a sama dosedla na trůn. Katolicismus se opět stal státním náboženstvím. Protestanti byli krutě potlačováni, věšeni, upalováni jako kacíři. Marie si tak v dějinách pro kruté represe vysloužila přídomek Krvavá.
Ale Alžběta, ač pro ni byla nebezpečná, přežívala dobře, stáhla se do pozadí. Konvertovala ke katolicismu a snažila se s Marií vycházet po dobrém. Jenže se objevilo několik spiknutí, jejichž cílem bylo vyměnit královnu Marii za Alžbětu - přestože se nikdy neprokázalo, že by o nich Alžběta věděla, nebo se jich dokonce přímo účastnila. Teprve mnohem později přiznala, že o velkém spiknutí v roce 1553 až 1554 skutečně věděla. Alžběta byla přizvána zpět ke dvoru a stala se Mariiným vězněm. A pro větší bezpečí (Marie v březnu 1554 odjížděla z Londýna) ji zavřeli do Toweru. Zdálo se, že její osud je zpečetěn. Poslednímu kroku chybělo jediné: následník trůnu. Na jaře 1555 to vypadalo, že Marie čeká dítě, ale byl to jen planý poplach. Ve skutečnosti už se u ní projevovala rakovina. Pro královnu bylo tehdy opět bezpečnější mít Alžbětu po svém boku u dvora. Alžbětina obliba stoupala, zejména poté, co v únoru 1555 vypukly kruté hony na protestanty. Navíc si Alžběta rozuměla s Mariiným manželem Filipem II., králem španělským. Lze říci, že v té době se stal jejím ochráncem. Dobře si uvědomoval, že Alžběta je první dědičkou trůnu, neměl tedy zájem si ji znepřátelit.
Alžběta I. – královna
V roce 1558 už byla Alžběta faktickou královnou. Vyjednávala s předními šlechtici a vojevůdci, zda ji uznají za svou panovnici. Marie ji uznala jako dědičku. A tak, když ráno 17. listopadu 1558 Marie zemřela, už v poledne prohlásil parlament Alžbětu novou královnou. A Londýn ji přivítal s nadšením, i když anglická politická situace nebyla nejlepší. Francouzské Calais bylo díky Mariinu jednání téměř ztraceno. Francie hrozila válkou. Marie Stuartovna (skotská královna) se provdala za dědice francouzského trůnu, navíc měla jistý nárok i na anglickou korunu. Filip II. a Španělsko si činili nároky na poslušnost za svou ochranu. A královská rada se ušklíbla, že jí má vládnout další žena. V jejím čele stál William Cecil – býval Alžbětiným hofmistrem a zůstal protestantem, přesto sloužil i katolické Marii. Alžbětu znal, uvědomoval si, že je inteligentní, tvrdohlavá a odhodlaná, ale jako všichni očekával, že mladá pětadvacetiletá královna se brzy provdá. Nemůže přece vládnout celé Anglii sama. O manželství se mluvilo u královských princezen od dětství, ale málokterá z nich byla spojována s tolika nápadníky i muži, kteří si nemohli dělat naději, že se za ně provdá. Jedním z prvních takových mužů se stal mladší bratr Eduardova rádce Robert Dudley. Šuškalo se o nich mnoho a také díky tomuto vztahu rada, blízcí přátelé, parlament, zkrátka všichni naléhali, aby se Alžběta provdala. Do jednoho vyjednávání o sňatku se dokonce zapojil i Dudley. Jednal na počátku roku 1561 s Filipem II., zda by souhlasil, kdyby si Dudley vzal královnu (jeho manželka už zemřela). Alžběta tehdy od této myšlenky ustoupila, ač jí dosud byla nakloněna. Poprvé výrazně projevila vlastnost, která ji bude provázet do konce života, a sice snahu o absolutní nezávislost - jako žena i jako panovnice. Probudily se v ní rysy jejího otce.
Alžbětu očekával po převzetí trůnu další velký problém: náboženství. Oficiálně zůstala katoličkou, protože si uvědomovala, že náhlý návrat k protestantství by byl pro zemi nebezpečný. Následuje totiž exkomunikace, je nutno počítat s útokem katolických zemí
(zejména Španělska a Francie) a Anglie by se ve válce za současné situace neubránila. Teprve když dovedla k úspěšnému konci tajná vyjednávání u obou největších nepřátel, mohla se Alžběta stát hlavou obnovené anglikánské církve. V srpnu 1561 se objevil další problém, který s náboženstvím tak trochu souvisel. Do Skotska se chtěla vrátit Marie Stuartovna. Zasáhl William Cecil (mimochodem - v Alžbětiných službách ho čekalo neuvěřitelných čtyřicet let), uzavřel se Skoty takzvanou Edinburskou smlouvu, která zaručovala mírovou hranici (a bránila tak útoku Francouzů ze severu přes Skotsko). Marie Stuartovna mohla projet Anglií, pokud smlouvu podepíše. A pokud se vzdá nároku na anglický trůn. Samozřejmě hrdě odmítla, čímž si získala Alžbětin obdiv. Ostatně, Marie nárok na trůn skutečně měla. A Alžběta potřebovala dědice.
Alžběta I. – bez dědice
V říjnu 1562 ho potřebovala ještě naléhavěji. Vážně onemocněla. Neměla manžela, neměla potomka, Kateřina Greyová (první dědička) byla odstraněna. Kdo by usedl na trůn? Marie Stuartovna by byla nejvhodnější kandidátkou - zejména pokud by se provdala za Dudleyho, povýšeného na hraběte z Leicesteru. To však Marie Stuartovna odmítla. Nepokoje ve Skotsku se uklidnit nepodařilo. Královská rada se vzpouzela, že se Alžběta ještě pořád neprovdala. O svatbě se vážně uvažovalo ještě jednou - od roku 1579, kdy se začalo jednat o spojení s bratrem Jindřicha III. Františkem z Anjou. Alžbětě bylo pětačtyřicet let, jemu pětadvacet. A přece se zdá, že mezi nimi nějaký vztah opravdu vznikl. Poprvé se Alžběta zcela vážně chtěla vdát a poprvé se rada, parlament i lid postavili proti. Údajně se Alžběta jednou rozzlobila a na chodbě paláce si s Františkem vyměnila prsteny a polibek, což byl tradiční svatební obřad. Pravda, s tím oficiálním od oné chvíle váhala. Kladla si požadavky, které Francie nemohla a nechtěla splnit (a Alžběta si to nejspíš dobře uvědomovala). Přesto po Františkově smrti chodila delší dobu v černém.
Alžběta I. – žena
Alžběta v jídle byla od dětství střídmá, jak už bylo řečeno, ale jinak se nikterak neomezovala. Celý život bývala spojována s milenci, ať už to byl v mládí Leicester (tehdy ještě Dudley), francouzský vyjednávač Simier, ostatně i František z Anjou , a ještě později hrabě z Essexu. Velmi ráda se strojila, v mládí do jasných barev a do stylů všech možných zemí. V pokročilejším věku omezila barvy svých šatů na oblíbenou stříbřitě bílou, černou a bílou. Milovala šperky a zdobila se jimi v hojné míře - zdědila velký poklad po svém otci. U jejího dvora pracovala žena, která celý den přešívala drahokamy a perly z jedněch šatů na druhé. Zbožňovala tanec a podle svědectví tančila velmi dobře. Dokonce u dvora pořádala taneční soutěže. Byla na svou dobu (a své pohlaví) velmi vzdělaná a ráda se poslouchala. Mluvila nahlas a rozhodně si při řeči nebrala servítky, čímž své okolí často (a s chutí) šokovala. Byla nesmírně pracovitá, pracovala i na pravidelných letních cestách po království, až jí někdy nestačili kurýři, kteří zajišťovali spojení s parlamentem a rádci. Byla také majestátní jako její otec, stejně tvrdohlavá jako on, agresivní (neváhala lidi urážet nebo třeba udeřit vyslance) a nesmírně výbušná. Výbuchy častého vzteku jejímu zdraví škodily. Často po nich upadala do mdlob. Její zdraví nebylo valné. Od mládí trpívala horečkami, prodělala neštovice, zlobil ji žaludek, měla bolesti v kloubech, bércový vřed, objevily se počátky tuberkulózy, ledvinový kámen (obojí dle prohlídky v roce 1566). A přesto mohli právem opěvovat její pleť, chůzi, držení těla, postavu (ač ve vyšším věku už spíše vyhublou a kostnatou).
Alžběta I. – politika
V osmdesátých letech byl Filip (dříve manžel nevlastní sestry Marie) jejím největším a nejfanatičtějším odpůrcem. Vzal si do hlavy, že zničení Anglie, či přesněji Alžběty v Anglii, je úkol, který mu určil bůh. Alžběta ho ohrožovala v Nizozemí, kde podporovala protestanty. Alžběta byla paní lodí piráta Francise Drakea (viceadmirála!), který okrádal španělské koráby. Alžběta chtěla svatbu s francouzským princem, čímž by vzniklo pro Španělsko nebezpečné spojenectví. A konečně Alžběta věznila katolickou královnu Marii Stuartovnu (což byl ten vnější, oficiální důvod nepřátelství). Do poloviny osmdesátých let se situace vyhrotila. Leicester (v té době už dávno spíše přítel než milenec) byl vyslán do Nizozemí. A Španělsko se v odpověď začalo připravovat na velkou válku. Nizozemí Leicestera vítalo jako zachránce a jako krále, což mu určitě lichotilo. Celý život vlastně strávil ve stínu Alžběty, nikdy se nemohl stát králem, nikdy nemohl hrát významnější roli, než do jaké se nyní dostal. A tak podlehl a přijal titul generálního místodržícího, čímž prakticky převzal vládu - a rozzlobil anglickou královnu. Po jediné neslavné bitvě se nakonec s ostudou vrátil do Anglie. Bylo jasné, že Alžběta už dědice mít nebude. A bylo stále jasnější, že Marie Stuartovna se dědičkou stát nemůže. Po velkém spiknutí z roku 1584 přetekl pohár trpělivosti rádců, kteří žádali Mariinu smrt. Alžběta váhala, protože další možný dědic byl Mariin nepovedený syn Jakub, ale na počátku roku 1578 podlehla a podepsala rozsudek smrti.
Události v Nizozemí a poprava Marie Stuartovny měly jediný výsledek. Do roka se neporazitelná španělská flotila zvaná Armada připravovala k velkému útoku proti Anglii. Počátkem května 1588 vyplula k anglickým břehům. Pod ochranou boží, jak všichni věřili. Ale nevypadalo to tak. Flotilu pronásledovala bouře, vichřice, zkažené jídlo na lodích, další bouře - zkrátka jedno protivenství za druhým. Alžběta se také připravovala. Spojila se s radou před hrozícím nebezpečím (od popravy Marie Stuartovny měla s rádci rozbroje), začátkem srpna navštívila svou flotilu, aby námořníky a vojáky úspěšně povzbudila, a chystala se na souboj v kanálu La Manche. Zpočátku nebylo jasné, kdo tady zvítězil. Teprve když Armada ustoupila (sužována dalšími nepřízněmi osudu - nakonec se jich do přístavu vrátila sotva třetina), bylo zřejmé, že Alžběta je vítězem nad neporazitelnými.
Alžběta I. – poslední roky
Po tomto vítězství už byla Alžběta živoucí legendou. Vyhrála velkou válku, nikdy se nevdala - odtud onen přívlastek "panenská královna", vládla sama a vládla dlouho. Přežila většinu současníků. Vládla jako velká královna, která oslňovala září bohatství svého dvora. Lid ji miloval, čišelo z ní královské sebevědomí, které si v ničem nezadalo se sebevědomým vystupováním jejího otce. Nakonec začaly ubývat peníze, protože státní pokladnu vyčerpaly války - jak v Nizozemí, tak se Španělskem - a další zbrojení, protože španělské nebezpečí neustávalo a protože se bojovalo i ve Skotsku (kde byly menší potyčky) a především v Irsku (kde odpůrce podporovalo právě Španělsko). Teprve tehdy se začalo ozývat stále hlasitější reptání proti dlouhé vládě ženy a protestantky. Reptat začal i poslední velký oblíbenec Essex (nevlastní Leicesterův syn). Postavil se do čela spiknutí a chystal se provést státní převrat. Ale ostatní spiklenci ho v poslední chvíli zradili. Essex byl zajat, odsouzen za velezradu a v roce 1601 popraven. Po jeho smrti začala Alžběta rychle stárnout. Ač do té doby statečně odolávala nemocem, na jaře 1603 už jí nestačily síly. Zemřela 23. března v Richmondu.
.....................................................................................
Odkazy :
1/ https:// stoplusjedna.newtonit.cz/stare/200101/so01a00d.asp
2/ https:// televize.cz/scripts/detail.php?id=21517
3/ Malá československá encyklopedie. 1.vydání, Academia, Praha 1984
..........................................................................................
Autor : Martin D. 13.4.2006
